Doom metal mám velmi ráda. Je však mnohdy obtížné, vystihnout v něm onu tenkou hranici mezi melancholií x prvoplánovitou uplakaností, hranici mezi niterními pocity x povrchní „ždímačkou“ citů.  DAYLIGHT DIES stojí na pomezí a svou novou deskou „Lost To The Living“ se na něm snaží balancovat s přesností cirkusové artistky. Není to však jen přesnost, co dělá třetí řadovou desku nadějných Američanů zajímavou. Střídání posmutnělých doomových melodií, strhujících vyhrávek i deathmetalových pasáží povyšuje „Lost To The Living“ na desku, která baví celou svou délkou.

Do prvních tónů „Cathedral“ se postupně zaposlouchávám a ačkoliv začátek příliš nenadchne, příjemné melodické pasáže, jemnější kytary a celková melancholická nálada mi nakonec pohladila (d)uši. Skladba se mi líbila s každým poslechem více a nyní mohu říct, že patří k těm nejoblíbenějším na desce. „A Portrait In White“ si můžeme pamatovat jako první samostatně vydaný singl. Z textové stránky rozhodně patří mezi ty zdařilejší:

".......Empty is this life

a portrait, painted all in white

a conclusion which was written

in words that failed to define"

Mrazivý začátek „A Subtle Violence“ otevírá skladbu, jakožto jednu z těch agresivnějších. DAYLIGHT DIES jsou skupinou, která si nepotrpí na dlouhé texty. Jejich hudba je dost emotivní sama o sobě. Také díky tomu instrumentální věci Američanům rozhodně neubírají na kvalitě. To ukazují v „And A Slow Surrender“ - skladbě, která mě naprosto okouzlila. Kradmo přechází z „A Subtle Violence“ a chytře zklidňuje její agresivní atmosféru. Určitě se řadí k nejpovedenějším na „Lost To The Living“. Konec s melodickou pasáží (hlavně její začátek) pak působí jako oslnivá hvězda, když všechna „daylight dies“. Kdo však spočítá, kdo spočítá a změří hvězdy na artistově dceři

Střed desky je věnován něžné „At A Loss“, charakteristické především jemnějším vokálem a také melancholickou zastřeností evokující KATATONII. „Woke Up Lost“ přespříliš nezaujme... sekunduje jí „Descending“, která sfoukne pěnu a přitvrdí. Závěr desky je obecně důležitý - neměl by nudit, musí v něm být nápad. Měl by desku celistvě uzavřít a přesto ponechat místo pro to „nevyřčené“, popřípadě nakopnout k dalšímu poslechu. Z těchto hledisek DAYLIGHT DIES finišují opravdu stylově, a to skvělou energickou tečkou s názvem „ The Morning Light“.

Pokud máte rádi SWALLOW THE SUN - někdy melancholicky niterní, jindy s míně agresivnějším přístupem - budete s DAYLIGHT DIES spokojeni. Pár podobností najdeme i s OPETH nebo již zmíněnou KATATONIÍ. „Lost To The Living“ je velmi příjemnou deskou, která v pravý čas střídá různé polohy, takže na první poslechy (a snad i na ty další) rozhodně nenudí. Není to sice nic nového pod sluncem (no ehm -pod sluncem-), ačkoliv by právě DAYLIGHT DIES mohli mít na to, vnést do doom/death vod trošku slanější vlnku.